Oční vady
Psí oči jsou sice podobné očím lidským, ale v mnoha ohledech se od nich liší. Jsou plošší a jejich čočka nemůže zaostřovat stejně dobře jako lidská, proto pravděpodobně netvoří tak ostrý obraz. Psi jsou dalekozrací, na krátkou vzdálenost nevidí ostře a k prozkoumání blízkých předmětů používají hlavně čich a hmat. Na druhou stranu mají, stejně jako ostatní šelmy, v oku za sítnicí odrazivou vrstvu, tapetum lucidum, která jim umožňuje dobré vidění i za šera. Psí sítnice obsahuje více světločivných buněk, tyčinek, které umožňují vnímání kontrastu. Pes je, na rozdíl od člověka, schopen dokonce rozeznat na stupnici s padesáti odstíny šedi dva odstíny ležící vedle sebe. Psi mají větší zorničku a oči položené v porovnání s člověkem více do stran, což jim umožňuje lepší periferní vidění. Psi jsou barvoslepí, ale to neznamená, že nemohou vidět žádné barvy. Nerozlišují oranžovou, žlutou a zelenou barvu a pravděpodobně je vnímají jako odstíny žluté, červenou pak vidí jako hnědošedou nebo černou. Vnímají modrou barvu, ale nerozliší ji od fialové. Pes může, stejně jako člověk, trpět mnoha očními vadami. V zahraničí se v poslední době doporučuje vyšetřovat jedince plemene hovawart na oční onemocnění, o kterých je pojednáno níže.
Katarakta – šedý zákal
Šedý zákal je oční onemocnění, při kterém se zhoršuje zrak psa, protože se zakaluje čočka. Čočka je průhledná, vypouklá, velmi důležitá součást oka uložená v pouzdře, kapsuli. Čočka má spolu s další částí, rohovkou, schopnost lámat světelné paprsky, aby mohly dopadnout přesně na sítnici, kde jsou buňky pro vnímání odstínů šedi a barev, tyčinky a čípky. Schopnost čočky měnit svou šířku, a tím lom světelných paprsků, se označuje jako akomodace, díky které oko zaostřuje na různě vzdálené předměty.
Katarakta může být klasifikována podle doby vzniku, etiologie, vrstvy čočky, kterou zasahuje, tvaru, barvy či stupně jejího zákalu.
Typy katarakt podle místa vzniku
Podle místa vzniku rozlišujeme několik typů katarakt. Kapsulární katarakta vzniká na přední nebo zadní ploše pouzdra čočky, často bývá spojena s dalšími vrozenými abnormalitami oka. Na přední ploše pouzdra jsou příčinou vzniku zákalu zbytky pupilární membrány z období vývoje plodu před porodem či vrozené poruchy cévního systému přední a zadní plochy čočky. Tento typ katarakty vzniká pozvolna, ale může být také zapříčiněn úrazem. Pod pouzdrem, v oblasti předního nebo zadního pólu čočky, vznikají subkapsulární katarakty, které jsou zpravidla původu dědičného, poúrazového nebo toxického. Kortikální katarakty se vyvíjejí v povrchové vrstvě čočky, kdy se nejprve objevují drobné vakuolky, později vznikají neprůhlednosti a stav se zpravidla zvolna zhoršuje. Většinou mají opět dědičný základ. Nukleární katarakty postihují jádro, vyskytují se zpravidla na obou očích, často se objevují už při narození štěňat a postihují několik štěňat z vrhu, často vznikají u štěňat, pokud byla fena v době březosti vystavena účinku toxických látek.
Typy katarakt podle vývoje
Podle vývoje bývá katarakta klasifikována na incidentní, vznikající, při které zákal zasahuje zatím pouze malou část čočky a zrak je poškozen jen nepatrně. Další stádium progrese je nezralá katarakta, při které čočka není postižena kompletně, ale již se dostavují poruchy vidění. Čočka je osmoticky aktivní, zadržuje vodu, zvětšuje se a vznikají separační trhliny. Při zralém, maturním stádiu, je čočka neprůhledná, postižené oko je slepé, čočka má šedo-modro-bílý vzhled. V tomto stádiu je vhodné čočku chirurgicky vyjmout, protože později, při hypermaturní, přezrálé kataraktě dochází k rozkladu kůry čočky, čočka se zmenšuje, přední pouzdro má nepravidelný a vrasčitý povrch, zkapalnění obsahu čočky sice umožňuje ložiskové vyjasnění katarakty a částečnou obnovu reflexu očního pozadí, avšak hrozí, že zkapalněný obsah čočky prosákne do okolních částí oka a vznikne prudký zánět cévnaté vrstvy oka.
Typy katarakt podle původu vzniku
Podle původu vzniku se katarakta dělí na kongenitální, která vzniká během vývoje jedince, po narození, je oboustranná a obvykle se nezhoršuje. Sekundární kongenitální katarakta je dědičná a zpravidla doprovází další oční defekty. Další katarakty jsou podmíněny věkem a mají mnoho příčin vzniku. Také dlouhodobé podávání kortikosteroidů či některých antibiotik může vést ke vzniku subkapsulární katarakty. Katarakty obou očí se velmi často vyskytují souběžně s progresivní atrofií sítnice, kdy se rozpadají buňky sítnice. Častý je společný výskyt také se zeleným zákalem, glaukomem či luxací čočky. Může také vzniknout jako následek metabolického onemocnění, jako je cukrovka, kdy se zákal vyvíjí na obou čočkách a metabolity ovlivňují čirost čočky a její akomodační schopnost. S nárůstem krevního cukru stoupá i obsah cukru ve sklivci, glukóza pak přechází do čočky a mění se na sorbitol, zvyšuje se obsah vody v čočce a čočka bobtná. Ve vysokém věku se může vyvinout katarakta senilní a samozřejmě také může dojít k poúrazové kataraktě.
Chovatelé se z logických důvodů zaměřují při své chovatelské práci na kataraktu dědičnou. U řady plemen má dědičná katarakta autozomálně recesivní typ dědičnosti, kdy vznik onemocnění má na svědomí mutace v genu s označením HSF4. Poškozenou formu genu můžeme označit jako alelu a. Její nepříznivý efekt na vývoj oka se projeví jenom v případě, že v dědičné informaci není přítomen nenarušený gen (alela A). Takovému vztahu podřazenosti a nadřazenosti alel říkají genetici recesivita a dominance. Katarakta pak postihne pouze psy, kteří zdědili od každého z rodičů poškozený gen (alelu a). Postižený jedinec je tedy recesivním homozygotem (aa). Pes s jednou poškozenou kopií genu (alelou a) a jednou kopií normální (alelou A) chorobou netrpí, je však jejím přenašečem, protože může poškozený gen předat potomkům. Pes se dvěma kopiemi normálního genu je zdravý homozygot (AA).
Diagnostika typu katarakty
Pro diagnostiku typu katarakty je někdy třeba provést zevrubné klinické vyšetření. V rámci oftalmologického vyšetření je sledován vzhled oka, pohyblivosti oční koule, neurologické oční reflexy a reakce zornice. Je nezbytné vyšetřit oko v zatemnělé místnosti štěrbinovou lampou, která obsahuje biomikroskop s různými barevnými filtry a na druhém rameni světelný zdroj se změnou úhlu osvětlení, kde je monitorován stav spojivky, rohovky, přední oční komory a duhovky. Vyšetření čočky je prováděno na základě posouzení stupně a typu zákalu, polohy čočky a retroiluminace, pomocí přímé a nepřímé oftalmoskopie je vyšetřeno oční pozadí. Vzhledem k tomu, že katarakta vzniká postupně, nelze vyloučit, že se může projevit v pozdějším věku. Pokud by klinické vyšetření bylo zavedeno, bylo by vhodné jej provádět opakovaně až do konce využití jedinců v chovu. Odhalení katarakty s dědičným původem by mělo být důvodem vyřazení jedince z chovu a je varováním, že jeho rodiče, sourozenci či polosourozenci mohou být skrytými přenašeči onemocnění. Tito příbuzní jedinci by také měli být opakovaně vyšetřeni.
V nedávné době začaly být pro některá plemena, jako je australský ovčák, anglický buldog, boston teriér či stafordšírský bulteriér prováděny genetické testy. Oproti klinickému vyšetření mají tu výhodu, že odhalí i skryté přenašeče nemoci. Test se provádí jen jednou za život, protože dědičné založení zvířete se nemění. K provedení genetického testu stačí pouze malý vzorek krve nebo buněk dutiny ústní odebraný veterinárním lékařem.
Možnost genetického testu zatím chovatelé hovawartů nemají, v zahraničí se v některých státech doporučuje provádět klinické vyšetření oftalmologem, které odhalí klinicky nemocné jedince.
Léčba katarakty
Léčba katarakty není snadná. Zvolit lze mezi konzervativním způsobem za použití léčiv, kdy se nejčastěji používají inhibitory aldózo-reduktázy, blokující přeměnu glukózy na sorbitol, možná je také chirurgická náprava. Konzervativní způsob nebývá příliš úspěšný. Často je třeba přistoupit k chirurgickému rozrušení a odstranění zbytků čočky, kdy je ponechána zadní část čočkového pouzdra, do kterého se umístí zpravidla nitrooční akrylátový implantát. Tato metoda nese označení Extrakapsulární extrakce čočky.
Retinální dystrofie (RD), progresivní retinální atrofie (PRA)
Retinální dystrofie (RD) je jednou z dalších, dnes hojně diskutovaných očních chorob, kdy postupně odumírají receptorové buňky na sítnici, tyčinky a čípky. Onemocnění má několik forem, nejčastější bývá progresivní retinální atrofie (PRA). Při PRA postupně, progresivně, odumírají tyčinky a čípky z důvodu jejich nedostatečného cévního zásobení. Tyčinky rozlišují odstíny šedi a jsou citlivější na světlo, umožňují tedy vidění za šera. Čípky naopak zprostředkovávají barevné vidění. V počátečním stádiu může být rozsah lézí na jednom oku menší než na druhém, v pokročilém stádiu jsou na obou očích stejné. Ke klinickým projevům PRA patří snížená schopnost vidění, která začíná jako zhoršené vidění za šera či špatně osvětleném prostoru, neadekvátní reakce na jinak známé podněty, nemožnost pohybu v neznámém terénu, nadměrné využívání čichu při pohybu až totální slepota. Pro toto onemocnění dosud neexistuje žádná terapie.
Primární atrofie sítnice je, stejně jako dědičná katarakta, u řady plemen, například australského honáckého psa, retrívrů, kólií či pudlů, onemocnění s autozomálně recesivním typem dědičnosti. Sekundární atrofie vzniká následkem celkových infekčních onemocnění, jako je psinka či toxoplazmóza, intoxikací olovem, arsenem, fosforem, hypovitaminóz vitamíny A a B a při patologických projevech na oku jako je glaukom, novotvary či následky úrazů.
Diagnostika atrofie sítnice
Atrofii sítnice lze, stejně jako v případě katarakty, diagnostikovat při oftalmologickém vyšetření psa. Vzhledem k tomu, že se jedná o onemocnění progresivní, je třeba klinické oftalmologické vyšetření u chovných jedinců v pravidelných intervalech opakovat, protože může být klinicky prokazatelné až v pozdějším věku. Jedinci postižení dědičnou kataraktou by samozřejmě neměli být použiti v chovu.
Pro výše jmenovaná a další plemena je kromě klinického vyšetření k dispozici také genetický test, který dokáže odhalit mutaci v genu, který řídí vznik primární dědičné katarakty. Pro plemeno hovawart zatím přichází v úvahu pouze oftalmologické vyšetření, které odhalí klinicky nemocné jedince, genetické testy pro plemeno hovawart zatím ještě k dispozici nejsou.
PHTVL/PHPV
Dalším očním onemocněním je PHTVL/PHPV. Jedná se o zachování embryonálního cévního živení čočky (PHTVL - Persistent Hyperplastic Tunica Vasculosa Lentis) a sklivce (PHPV - Persistent Hyperplastic Primary Vitreous). V obou případech se jedná o kongenitální, vrozené, onemocnění, které se vyskytuje u mnoha druhů zvířat i člověka. Bylo popsáno šest stupňů onemocnění: 1. stupeň: pigmentové skvrny o průměru zhruba 0,1 mm nacházející se osamoceně na zadním pouzdru čočky, při stupni 2 se vyskytují skvrny v kombinaci s proliferací tkáně či plaku, která se váže na zadní pouzdro čočky. Při stupni 3 a 4 se vyskytuje plak v kombinaci s perzistujícími částmi cévního systému, při stupni 5 pozorujeme plak za čočkou a perzistujícími částmi cévního systému, při 6., nejvyšším stupni, má čočka abnormální tvar díky kolobomům. Kolobomy jsou rozštěpové vady vznikající při neuzavření choroidální štěrbiny během nitroděložního vývoje. Tímto stavem je nejčastěji postižena duhovka (coloboma iridis), kdy je v dolním sektoru duhovky vyvinut zářez, kvůli němuž má zornice tvar klíčové dírky. Kolobom ale může prostupovat i hlouběji a postihnout řasnaté těleso, cévnatku či zrakový nerv. Stupeň jedna postižení většinou nepřechází do katarakty a nezhoršuje vidění, vyskytuje se buď na jednom, nebo obou očích, častější je postižení obou očí, ale na každém z nich se může projevovat různými změnami.
Uvádí se, že dědičnost PHTVL/PHPV je pravděpodobně autozomálně neúplně dominantní. Onemocnění lze, stejně jako v případě šedého zákalu a progresivní atrofie sítnice, prokázat při vyšetření veterinárním lékařem oftalmologem. Možná je jeho diagnostika již v 7. – 8. týdnu věku. Genetické testy pro plemeno hovawart nejsou k dispozici.
Pro Hovawart klub ČR v lednu 2014 zpracovala
doc. Ing. Eva Chmelíková, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze, FAPPZ, Katedra veterinárních disciplín