Mléčné a trvalé zuby psa, výměna zubů

Zuby mají různé tvary a skládají se z tvrdé zuboviny, potažené tvrdší sklovinou. Zuby jsou v čelisti fixovány podle velikosti různým počtem kořenů.

V dospělém věku má pes 42 zubů, z toho 12 řezáků, čtyři špičáky, 16 premolárů (třenových zubů) a deset molárů (stoliček). Jejich počet je v horní a dolní čelisti rozdílný.

V každé čelisti je šest řezáků. Za špičáky jsou na každé straně horní i dolní čelisti čtyři premoláry (třeňové zuby) různé velikosti a nepravidelného, převážně jehlanovitého tvaru (označují se jako PI, P2, P3 a P4) a dva moláry (stoličky) v horní a tři v dolní čelisti (označují se jako MI, M2 a M3).

Mléčné zuby

Zvláštní situace je u mléčných zubů, neboť štěňata mají celkem 28 zubů. Řezáků a špičáků je u štěňat plný počet jako v chrupu dospělých psů, zatímco premolárů je pouze 12. Moláry nejsou v mléčném chrupu štěňat žádné.

Mléčné zuby jsou menší, složené z řidší zuboviny, a mají proto šedivě bílou barvu zředěného mléka, což je významné pro jejich případné odlišení od zubů trvalých.

Mléčné řezáky a špičáky se prořezávají koncem prvního měsíce života štěňat, krajáky pátý až šestý týden. Mléčné premoláry se prořezávají ve čtvrtém až osmém týdnu věku štěňat.

Výměna mléčných zubů za trvalé

Trvalé zuby jsou v čelistech založeny pod všemi mléčnými zuby a v době výměny zubů musí mléčné zuby z čelisti vytlačit. Trvalé řezáky se prořezávají obyčejně za mléčnými, při výměně špičáků se někdy stává, že po určitou dobu v čelisti zůstávají jak mléčné tak i trvalé.

Prořezávání trvalých zubů závisí na velikosti plemene. U velkých plemen psů probíhá od 2 do 5 měsíců, začíná řezáky, a končí stoličkami okolo 7. měsíce.*) Obecně lze konstatovat, že do stáří tři až čtyř týdnů štěně nemá zuby prořezané vůbec; po této době dochází k postupnému prořezávání mléčných zubů. Do stáří dvou měsíců jsou prakticky všechny mléčné zuby prořezány.

K výměně mléčných řezáků dochází v období mezi polovinou čtvrtého a v průběhu pátého měsíce stáří štěňat. Obecně lze konstatovat, že k této výměně dochází u velkých plemen dříve než u malých.

Až na konci tohoto období se vyměňují špičáky. Toto období je často doprovázeno „dvojími“ špičáky; je to stav, kdy zpravidla před špičáky mléčnými narůstají špičáky trvalé, a obvykle se srovná v průběhu jednoho měsíce tím, že mléčný špičák je z čelisti vytlačen špičákem trvalým. Pokud tento stav trvá delší dobu, je vhodné mléčný špičák odstranit chirurgickým zákrokem, aby následně nedocházelo k deformaci tzv. zámku, který je významný pro skus a správné uchopování kořisti.

Oligodoncie

Jak u divoce žijících šelem psovitých, tak i u psa domácího se vyskytují jedinci, kterým některé zuby chybějí; tento jev se nazývá oligodoncie. U převážné většiny plemen současné standardy vyžadují plnochrupost. Oligodoncie se připouští jen u plemen s deformovanými lebkami nebo čelistmi.

Požadavek plnochruposti u cílevědomě řízeného chovu psů není samoúčelný. Zuby jsou např. u pracovních plemen významným „pracovním nástrojem“. Při často používané, byť vzdálené příbuzenské plemenitbě je pravděpodobnost výskytu chudozubosti větší a při kumulaci této vady v chovu se navíc zvyšuje i její rozsah. Proto se při současném řízení chovu psů chudozubí jedinci podle aktuální situace v chovu z něho většinou vyřazují. I tak se čas od času oligodoncie vyskytne i po plnochrupých rodičích.

Odpůrci vyřazování chudozubých jedinců z chovu většinou argumentují skutečností, že ve volné přírodě se oligodoncie rovněž vyskytuje, i když nemohou doložit, že takto postižení jedinci se do chovu aktivně zapojují. Poukazuje se i na to, že v převážné většině chybějí zuby afunkční (tj. P1 a M3). U zubu M3 snad lze tento argument přijmout, avšak P I svojí přítomností v čelisti nepochybně zpevňuje fixaci špičáků, což je z hlediska jejich funkce úloha velmi významná. U dalších chybějících zubů nelze „afunkčnost“ uplatňovat, neboť jejich význam pro zpracování potravy je evidentní: nepřítomný zub činí naopak afunkčním zub protější při prvotním „střihání“ potravy. V případě obhajoby těchto chybějících zubů se používá jako argument tzv. recesivní dědičnost výskytu oligodoncie. Právě tato vlastnost však je nebezpečná, neboť proto se oligodoncie vyskytuje zcela nepravidelně a neočekávaně i u potomků rodičů (případně prarodičů) plnochrupých.

Naprostá většina chybějících trvalých zubů není v čelisti vůbec založena. V malém procentu lze rentgenologicky trvalý zub v čelisti prokázat, ovšem skutečnost, že se tento zub neprořezal (tj. nedorostl příslušné velikosti), je důkazem patologického vývoje zubu, který je nutno hodnotit jako chybějící. Tuto důležitou skutečnost mnoho majitelů psů s neprořezaným zubem hlasitě neuznává, i když nutnost vyřazování z chovu u jiných patologických jevů schvaluje.

Nejobtížnější je hodnocení chybějících zubů v důsledku vylomení nebo zlomení zubu. Důkazem této skutečnosti by mělo být pouze potvrzení veterinárního lékaře, který se však může zodpovědně vyjádřit k vylomení zubu jedině v tom případě, když majitel postiženého psa přijde k ošetření ihned nebo nejdéle do týdne po vylomení zubu.

Pozornému majiteli psa by nemělo vylomení zubu uniknout, neboť jde o proces velmi bolestivý, spojený s krvácením z čelisti. Zbytek zlomeného zubu lze rentgenologicky prokázat kdykoliv a z chovatelského hlediska bez velkého rizika tolerovat. Vylomení zubu s kořeny, které není při běžné práci psa a fyziologickém stavu zubů jevem zcela normálním, je totiž po dvou až třech týdnech, kdy se lůžko včetně eventuální fraktury vyhojí, rentgenologicky neprokazatelné.

Na základě dlouhodobých zkušeností lze doporučit tolerovat veterinárně doložené chybějící zuby pouze na výstavách (nevýznamných pro zařazování zvířat do chovu) a nepřihlížet k nim při zadávání známky. Pro chov je však i tak snadné vylomení zubu, že ho majitel psa ani nepozoroval, natolik významné, že je jistější tyto jedince do chovu nezařazovat, pokud to není vzhledem k situaci a potřebám v chovu přímo žádoucí. Snadno vylomitelný zub totiž může být perzistující zub mléčný, který nebyl vytlačen nepřítomným zubem trvalým. Proto se ve většině chovatelských klubů prosazuje přísný názor na zuby „vylomené“ i s kořeny. Při objektivním hodnocení tohoto jevu je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že pes dokáže rozkousat na třísky i část boudy, roztrhat pletivo kotce, a to i opakovaně, a přitom si zraní pouze dásně a zuby si nanejvýš opotřebuje. K vylomení zubů však většinou i v těchto drastických případech nedochází.

Zdvojení zubů

U některých krevních liniích psů se často vyskytuje zdvojení zubů (především P1, ojediněle i M). Výskytu tohoto jevu se až dosud věnovala malá pozornost. Vysvětlení není zcela jasné: může jít o zdvojené založení lůžka trvalých zubů, které nemají své mléčné předchůdce, anebo o přetrvávání (perzistenci) mléčných P2, které jsou velikostí i tvarem podobné trvalým P.

Pozornému posuzovateli by však neměl uniknout rozdíl ve zbarvení perzistujících zubů od trvalých. V každém případě je třeba chovatelsky hodnotit výskyt zdvojených zubů jako jev patologický, věnovat mu zvýšenou pozornost a nespokojit se pouze stanoviskem, že „zub navíc neškodí“.

Skus

Jak již bylo uvedeno, pes má v horní a dolní čelisti šest řezáků, které v čelisti tvoří pravidelné oblouky. Horní řezáky jsou mírně předsunuty před řadou řezáků dolních, takže při skousnutí za sebe zapadají tak, že přední plochy dolních řezáků se lehce dotýkají zadních ploch řezáků horních. Toto vzájemné zaklesnutí horních a dolních řezáků se nazývá skus.

Nůžkový skus

Pokud horní řada řezáků vytváří mírný oblouk a dolní řezáky se lehce dotýkají řezáků horních nebo je mezi nimi mezera do 1 mm, hovoří se o nůžkovém skusu, který se požaduje u většiny plemen psů, a je proto skusem fyziologickým.

Klešťový skus

Pokud je linie oblouku dolních řezáků na stejné úrovni jako oblouku řezáků horních nebo u přílišného vychýlení dolních řezáků dopředu, takže kousací hrany obou řad řezáků dosedají na sebe, vzniká skus klešťový.

Někteří zoologové považují i tento skus za fyziologický, neboť pes prý používá klešťové postavení řezáků při trháni masa, odhryzávání masa z kostí, při vykusování blech v srsti aj. S tímto stanoviskem však nelze souhlasit právě z fyziologických důvodů: klešťový skus zejména v mladším věku nedovoluje psovi maximální skousnutí, přičemž premoláry i moláry nemohou zcela plnit svoji funkci při „střihání“ potravy. Nejpádnějším dokladem nefyziologičnosti klešťového skusu je mimořádně rychlé obrušováni řezáků do velkých ploch mnohdy až na polovinu jejich původní délky (což se fyziologicky vyskytuje u psů až v sedmi letech), čímž zcela mizí původní funkce řezáků.

Podkus

Je-li mezera mezi horními a dolními řezáky větší než 2 mm, jde o podkus. Vzniká pří nesprávném postavení podélných os oblouků řezáků nebo při zkrácení dolní čelisti.

Předkus

Je-li oblouk dolních řezáků při sevřených čelistech před obloukem horních řezáků, jde bez ohledu na velikost mezery o předkus.

Zatímco podkus se všeobecně uznává za jev patologický, předkus standard některých plemen s deformovanými lebkami přímo vyžaduje.

Nepravidelný skus

U řezáků se nehodnotí pouze jejich vzájemné postavení co do podélné osy horních a dolních řezáků, nýbrž i postavení jednotlivých řezáků v oblouku čelisti. Za fyziologických poměrů na sebe jednotlivé řezáky dosedají svými okraji a tvoří souvislý čelistní oblouk.

Odchylky z této polohy řezáků se hodnotí jako nepravidelný skus. Pokud některý řezák vystupuje z této řady oblouku při zachování správné polohy k podélné ose, hovoří se o podélně nepravidelném skusu. Je-li zachován pravidelný oblouk, avšak některé řezáky jsou vychýleny z řady své podélné osy, vzniká příčně nepravidelný skus. Kombinací obou těchto odchylek postavení řezáků vzniká kombinovaně nepravidelný skus.

Nepravidelné skusy se mohou vyskytovat i při normálním nůžkovém skusu postavení řezáků. Přesto je třeba jejich výskyt hodnotit nepříznivě, zejména u chovných jedinců. Nepravidelné skusy jsou u plemen s deformací lebky nebo čelisti častější a mohou být z hlediska požadavku standardu hodnoceny rozdílně.

Zubní kámen

V poslední době se ve stále větší míře u psů podobně jako u lidí vyskytuje zubní kámen. Podstata tohoto jevu je zřejmě výsledkem působení několika činitelů (rodová predispozice, složení diety a pitné vody, zubní hygiena aj.).

Tvorba zubního kamene se může objevit již u mladých psů, častější výskyt však je u psů starých, výrazně častěji jsou postihována plemena malá až miniaturní. Tvorba tenké vrstvy vápenatých solí začíná u dásní a vyznačuje se tmavě hnědým zbarvením.

Postupně se rozšiřuje od základu zubu k jeho špičce a zesiluje u dásni, které mechanicky dráždí a způsobuje jejich zanícení. Při ponechání takto postiženého chrupu bez ošetření dochází zejména při drcení tvrdé potravy k poranění dásní a jejich krvácení.

Hojení zanícených dásní má za následek jejich postupné stahování a obnažování krčků zubů. Na drsném povrchu zubního kamene a obnažených krčků se zachycují zbytky potravy, jejichž rozklad je doprovázen výrazným pachem z dutiny ústní psa.

Při zanedbání tohoto stavu může postupně docházet k vypadávání zubů se všemi následky pro přijímání potravy psa a jeho pracovní využití. Jedinou ochranou proti tomuto jevu jsou preventivní a léčebná opatřeni, prováděná podle pokynů veterinárního lékaře.

Převzato z knihy: Doc. MVDr. Zdeňka Procházky, DrSc. : Chov psů


© Hovawart klub ČR 2007 - 2017 | O webu
Webdesign: Webmasterova.cz | Grafika: Otakar Korolus